plemena koní
APPALOOSA
Appaloosa je americké skvrnité plemeno, které chovali indiáni Nez Percé, vlastním jménem Numipu. Kolem roku 1730 přejali od Šošonů chov koní, zdivočelých potomků stád dovezených španělskými dobyvateli. Numipové původně žili od středního Idaha po západní Oregon, postupně byli bělochy vytlačeni a násilně přestěhováni do rezervací. Hlavní oblastí chovu byla chráněná údolí řek Snake (Hadí), Clearwater a Palouse...
Původ a historie: 
Jako mnoho amerických plemen, je i appaloosa potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Indiánští chovatelé pak tyto koně zdokonalili a vytvořili velmi otužilý a všestranný typ koně s výbornou povahou. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili.
FALABELLA
Miniaturní koně chovali lidlé jako domácí miláčky a jako raritu v různých odbodbích, ale nejznámější ze všech je falabella. Navzdory svým malým rozměrům není falabella pony, ale miniaturní kůň, protože má vlastnosti a proporce koně. Malí koně jsou obyčejně výsledkem působení drsného přírodního prostředí. Ovšem při znalostech genetických zákonů je možné šlechtit plemeno i na velikost, vychovat miniatrurní, nebo naopak obrovské koně...
Falabelly jsou na rozdíl od poníků poněkud náročnější na teplé ustájení. Složení krmé dávky je stejné jako u velkých koní, jen množství je podstatně menší. Koník může být ustájen a denně pouštěn na pastvu, nebo držen na malém dvorku a ve stáji. Pak s ním ale musí jeho majitel chodit na zdravotní procházky stejně jako se psem.
Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií. Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý. Základem tohoto plemene byli původní malí alpští koníci z jižního Tyrolska a z oblasti kolem Meranu a Bolzana. V okolí Hafflingenu v Ötzalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek, a noriků či snad i freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádným smyslem pro práci ve vysokém terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli. Moderní haflingové mají v rodokmenu araba jménem El Bedavi. V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm. Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy. Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná. Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou. Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý. Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem H uprostřed. Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici. Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakosku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích. Achaltekin Tento kůň, řadící se k pouštním plemenům, se považuje za jedno z nejstarších a nejčistčích plemen na světě. Máme doklady o jeho chovu z doby před 3000 lety. Byl vyšlechtěn v pouštních oázách Turkménie. Po r. 1921 se chov soustředil na severní svahy Kopetdagu v okolí Ašchabadu. Dnes se chová v Turkmenistánu, Kazachstánu, uzbekistánu a Kyrgizstánu. Je to štíhlý kůň vysoký asi 154 cm (klisny 152 cm), obvod hrudi měří 167 cm, obvod holeně 18,9 cm. Je nápadný vysoko nasazeným krkem neobvyklé délky a zvláštně nesenou hlavou - huba je nad úrovní kohoutku. Stavba těla se zásadně liší od ostatních plnokrevníků. Má vysoký kohoutek, strmou lopatku, mělký, poměrně úzký hrudní koš a nekorektní postoj nohou. Zadní nohy jsou obvykle šavlovité, přední jsou příliš sblížené. Pouštní původ prozrazuje tenká kůže, lesklá hedvábná srst, řídký hedvábný ohon a hříva. Kštice obvykle chybí, hříva někdy také. Nohy jsou suché, kopyta málá, strmá s velmi pevnou rohovinou. Zbarvení je ryzé, hnědé, plavé, vzácně bílé nebo černé. Srst má typicky kovový lesk. Je to neobyčejně vytrvalý, skromný a houževnatý kůň s dlouhou životností, ale s tvrdou, ohnivou povahou, těžko ovladatelný. Má drobný, tvrdý klus, zato cval je nádherně plynulý, bez otřesů a houpání, nemá na světě obdoby. Osvědčuje se na dlouhých tratích, méně už v drezurních a skokových soutěžích. Posloužil ke zlepšení chovu mnoha středoasijských plmen. Přikřížením anglického plnokrevníka získává lepší povahu a chody, ale ztrácí původní ráz. Nyní je chován i v ČR.
Povaha Falabelly jsou dobrými přáteli lidí. Jednou z nepřitažlivějších vlastností falabell je jejich dobrosrdečná povaha a velká inteligence. Jsou velmi přítulné, lehce cvičitelné a přítomnost lidí je přímo těší
Český teplokrevník
Hafling